Práce v terapeutické pískovišti metodou sandtray:

Jako terapeut pracující převážně s dětmi a dospívajícími, jsem v rámci terapeutického procesu téměř nepřetržitě v kontaktu s emocemi. Jak s těmi vyjádřenými, tak i s těmi, které z různých důvodů vyjádřené být nemohou.

V těchto situacích se ukazuje metoda sandtray (metoda terapie hrou v pískovišti) jako neocenitelný nástroj. Klient má možnost se bezpečnou formou a v bezpečném prostředí dostat do kontaktu se svými emocemi- někdy velmi hlubokými, které je samotné překvapí. Úkolem terapeuta je pomoci klientovi emoce rozpoznat, identifikovat, jak a kde na těle je prožívá a najít vhodný způsob vyjádření, pojmenování či popisu, což zpočátku není vůbec snadné. Najednou nestačí slova dobře nebo špatně. Sandtray umožňuje sdílet změť emocí a zážitků, pro které se slova jen těžko hledají.

Sandtray vytváří prostor, v němž se tělesné i duševní prožitky vyjevují současně a lze je také současně propojovat. Díky tomu můžeme porušit zažitý vzorec a nahradit ho jiným, vhodnějším.

Práce v terapeutickém pískovišti má tu výhodu, že je vhodná i pro velmi malé děti, které si v rámci hry na písku a s pískem mohou například odehrávat různé své reálné strachy, které se zde však bezpečně zpracují v příbězích o dracích, zachráněných princeznách nebo příšerách z bažin,…Hrajeme si společně v písku a děti vůbec nevnímají, že se zde odehrává důležitý terapeutický proces.

Chlapec, co se bojí tmy si rád hraje na svět plný draků a zvířat, ze kterých se v noci stanou nebezpečné šelmy. Ráno po probuzení si drak nasadí velké kulaté brýle a je z něj docela vtipná postavička, která není vůbec strašidelná, ale je naopak docela legrační. Zjistíme tak, že to, čeho se v noci bojíme, může na světle vypadat úplně jinak a že ke strachu vlastně není až tak důvod.

Úzkostná slečna, která má pocit, že jí nikdo nemá rád mi na pískovišti pomocí figurek a postaviček ukazuje, jak se jí momentálně žije. Až zde, při pohledu na figurky si postupně uvědomí, že není zase tak úplně sama- že má kolem sebe spoustu podpory, kterou ale neměla šanci zahlédnout, protože byla příliš lapena svým strachem a smutkem. K tomu pískoviště také může pomoci- podívat se na svůj život či na některé situace ,,shora" a nahlédnout je tak z úplně jiné perspektivy, novým úhlem pohledu.

Devítiletý chlapec po dramatickém rozvodu rodičů si stále hraje na válku- dvě znepřátelené strany bojují jako o život- jedna vyhrává, ale začne najednou té druhé pomáhat- oživovat její mrtvé, nosit jim jídlo, atd. Odehrává si zde emoce spjaté s rozchodem rodičů, jejich následný porozvodový boj a své pocity, které směřují k tomu, aby nakonec všechno dobře dopadlo a všichni nakonec mohli žít ,,v míru".

Mnohdy již pouhá manipulace a hra v písku působí na děti uklidňujícím dojmem, mnohdy jim stačí jen během našeho rozhovoru si v něm projíždět rukama, uhlazovat, hrabat nebo si v něm například stavět z kamínků mandaly- při hře se lépe uvolní a snáze se jim pak komunikuje i o těžších tématech- například u dětí s ADHD, kteří by měli problém sedět na místě a ,,jen" si povídat.

Metoda sandtray je pro mne jako terapeuta jeden z hlavních a neocenitelných nástrojů při práci jak s dětmi, tak i s dospívajícími a s dospělými. Nabízí nekonečné možnosti, prostor pro emoce hru i rozhovor nezbytné pro léčivý terapeutický proces.

(článek - Iva Freslová, Radniční noviny Prahy 3, únor 2025)